Život

Tak tady je první, ne moc příjemný příběh, který mám už strašně dlouho v šuplíku. Nyní je na čase, abych se dostal na povrch. Tento příběh je smyšlený, postavy jsou vymyšlené. 

Všechno začalo nevinně. Byla jsem mladá dívka, co chodila na základku, ještě ani nemyslela na kluky, její nejoblíbenější koníček byl aerobik, do kterého jsem chodívala čtyřikrát týdně, stejnou trasou. Naplňovalo mě to. Když poslední školní den se vše změnilo. V kroužku jsem se zdržela o něco déle, a už se stmívalo, věděla jsem, že jdu po osvícené ulici a nic se mi stát nemohlo, tak jsem šla zpět domů. Doma si o mě nikdo nedělal žádné starosti, bydlela jsem jen s matkou a ta byla ráda, že má ode mě klid. 

Cestou jsem měla pocit, jako by mě někdo sledoval, ale pořád jsem si říkala, že je to blbost a paranoia, vždyť kdo by si co zkusil na osvětlené ulici. Naivní holka jsem byla, teď už to vím. 

Pocit, že mě někdo sleduje sílil o to víc, když najednou zhasly dvě pouliční lampy. Otočila jsem se a za mnou šel nějaký muž, celý v černém, nešlo mu vidět do tváře a tak jsem přidala do kroku, jenže mě tak strašně bolely nohy ze cvičení, že jsem daleko neušla a chlap mě chytl zezadu za pusu a pod krkem. Kousla jsem ho do ruky, a když jsem se snažila vykřiknout, přiškrtil mě a já omdlela. Když jsem se probrala měla jsem svázané ruce stahovací páskou, pusu zalepenou izolepou a nemohla jsem se hnout, protože na mě klečel.

V mém věku, kdy mi bylo sotva -náct, jsem si nikdy nedokázala představit, že by se mi něco tak strašného mohlo stát. 

Stáhl mi kalhoty, roztrhl kalhotky, rozepnul se, a ještě doteď si pamatuji jak mě to bolelo. Neskutečně ten chlap byl cítit, udělalo se mi tak zle a měla jsem nutkání na zvracení, jenže když máte zalepenou pusu, tak vám je to k ničemu.. Modlila jsem se, aby můj život skončil, aby mě kéž by uškrtil, ale nestalo se tak. Chlap se udělal sebral se a utekl. 

Hned jak jsem se vzpamatovala a trochu přestala brečet, jsem sbalila kalhotky do tašky a navlékla se do kalhot, rukama jsem si sundala izolepu s úst a zuby jsem se snažila rozkousat pásku a tak uvolnit ruce. Po pár minutách se mi to i povedlo a já zavolala o pomoc. Nikde nikdo.  Zkusila jsem se postavit na nohy, byla jsem celá rozbolavěná a belhala jsem na policii, kde jsem popsala paní na recepci co se mi stalo. Ihned volali domů, a doktorovi, který mě měl vyšetřit a odebrat vzorky. Dali mi prášek na uklidnění a proti otěhotnění po nechráněném sexu. Asi se to nějak nepovedlo, protože najednou jsem z toho otěhotněla... A jelikož jsem ještě neměla menstruaci, a nevolno mi hned nebylo, tak jsem zjistila, že jsem těhotná až v pátém měsíci. To že jsem přibírala na váze, nikdo neřešil, mysleli si že je to z nervů, ze zážitku, který jsem prodělala. 

Když jsem teda byla u doktora na kontrole, že mi bývá po ránu špatně, a on mě poslal na krev a na ultrazvuk kde zjistili že jsem těhotná, mě matka vyhodila z domu, prý že další hladový krk živit nebude. Skončila jsem v dětském domově. 

Po třech měsících v domově, jsem se i na miminko začala těšit, je to těžké tomu uvěřit, že dítě čeká dítě, ale okolnosti tomu nepomohly, a bohužel i takové věci se v životě dějí. Porodila jsem zdravého chlapečka. Dala jsem mu jméno Daniel. 

Když jsem dovršila plnoletosti, jsem musela odejít i s Danečkem do domu pro svobodné matky s dětmi, a to vám byl boj o přežití, musela jsem si hledat práci, Daneček musel bývat v jesličkách, naštěstí paní sociální pracovnice v domově mi se vším pomáhaly a jsem jim doposud nesmírně vděčná. Díky nim jsem se postavila na nohy, vzpamatovala se z minulosti, a žila přítomností, našla si dobrou práci a za plat jsem zvládala platit malý byt. 

Dlouho to netrvalo, neboť Dan onemocněl a potřeboval vhodného dárce a já jsem jím nemohla být. Dál už jsem nezvládala fungovat, tak jsem se sesypala, že jsem začala brát antidepresiva a zapíjet to alkoholem, nejsem na to hrdá. ale když nemáte koho byste mohli poprosit, přijdete si naprosto ve všem špatní a sami, už je vám vše jedno. Omyl. Vše se dá vyřešit. Když mi lékaři dvakrát vypumpovali žaludek, řekli mi že našli vhodného dárce pro Dana, byla jsem v sedmém nebi. Chtěla jsem tomu dárci poděkovat ale chtěl být anonymní. Danečkovi bylo líp a já si ho mohla odvézt domů. Po pár dnech měl Dan jít na kontrolu a tam jsem ho potkala. Muž co zachránil Dana. Jmenoval se Petr a byl velmi milý, slušný, pozval nás do cukrárny, koupil malému hračku. Vídali jsme se čím dál častěji, až se k nám nastěhoval.

Vše fungovalo normálně, myslela jsem si, že jsem našla toho pravého, ale další podpásovka. Byl čím dál častěji hrubý, měl násilnické sklony, poslední kapka byla , když vztáhl ruku na Dana. okamžitě jsem volala policajty, ať ho odvedou a zadrží. Když ho odváděli, volal jak mi Dana unese, že na něj má nárok, když mu zachránil život a já se strašně moc bála, že to vážně udělá. Vyměnila jsem zámky a doufala že bude klid. Na čas jsme odcestovali. Jenže jsem neměla dostatek financí a tak jsem spala za peníze, potkala jsem muže, který mi dohazoval jeho kamarády, prý abych měla jistotu, že budu v bezpečí a platili slušně. 

Když ale na to přišel malý Dan, a utekl z domu, bylo mi zle. Nahlásila jsem ho na policii aby ho vypátrali, řekla jsem jim že by ho mohl unést můj bývalý přítel, že mi vyhrožoval, ať ho ihned najdou. Byla ze mě troska. Chtěla jsem zmizet, pocit že vám někdo vzal dítě, a vy jste si uvědomila, že nejste dobrá matka, je pro matku to úplně nejhorší. Po pár dnech mi volali z cizího čísla. Byla to nemocnice, a říkali že přijali chlapce v Danově věku a popisu. Na nic jsem nečekala a vydala se do nemocnice. Omráčilo mě když jsem viděla matku jak hovoří s doktorem, přišla jsem blíž a ptala se doktora co se děje, kde je můj syn, že ho chci vidět. Ten mi jen řekl, že je mu to líto, že ho to mrzí. Nechápala jsem. Co ho mrzí? Chtěla jsem ho okamžitě vidět, ale doktor si myslel, že to není dobrý nápad a řekl matce ať mi to sdělí sama. Dana srazilo auto, a hodně se praštil do hlavy, už mu nedokázali pomoct. 

Stala se ze mě troska. Pokoušela jsem se několikrát o sebevraždu, chtěla jsem být s ním. Omluvit se mu, že jsem byla velmi špatná matka, za to jak jsem se chovala. Po dlouhé době na psychiatrii jsem si uvědomila, že čas nevrátím a nijak Danovi nedokážu, že se dokážu změnit. Vzdala jsem snahu si vzít život, a začala se věnovat projektu na ochranu dětí  a pomoc dívkám a ženám po znásilnění. 

Každý má příležitost na lepší život.